Lidové noviny 12. září 2020
Zdroj: telemedicine.arizona.edu
Edison nevymyslel žárovku, ale přivedl ji „na světlo“, a tak si ji s ním spojujeme. Stejně tak covid-19 nemohl vynalézt distanční medicínu, zato ji nechal zazářit. Nyní je důležité dohlédnout na to, aby se i ona stala běžnou součástí našich životů.
V „první době covidové“ z jara 2020 najednou šlo i to, co by jinak nešlo – hradit lékařům vzdálenou konzultaci. Teď nastává opatrnější období, debatuje se, vznikají pracovní skupiny... Začíná to zavánět tím, čemu se říká paralýza analýzou – čím víc se mluví, tím pomaleji se postupuje.
Je tak načase si říci, co je potřeba v oblasti telemedicíny (poskytování medicínských služeb na dálku – pozn. red.) udělat, aby se výkřiky nadšení z první poloviny roku přetavily do trvalého proudu změn a opatření, a léčení na dálku se tak stalo pevnou a samozřejmou součástí českého zdravotnictví.
Je s podivem, že za momentálním rozmachem telemedicíny stojí hlavně změna kultury a zvyklostí. Jako kdyby rozvoj technologií hrál vedlejší roli. K tomu, aby v roce 2020 pacient nemusel za lékařem, ale konzultoval na dálku, mu totiž stačí přístroj, jemuž je přes sto let – telefon. Vidíme tak, jak moc konzervativní medicínské prostředí je. Léčit přes telefon šlo už před pár generacemi, ale až dnes se obecně přijímá, že je to dobrý nápad.
Už nejde jen o to, že si mohou lékař a pacient (či zdravotníci navzájem) vyměňovat informace nebo obrázky. Nyní lze na dálku i operovat, přerušit těhotenství lékem, který přijde poštou. Můžeme dokonce oskenovat zub, navrhnout tvar korunky a tu vytisknout na 3D tiskárně. Mobilní aplikace Záchranka nejenže umožňuje přivolat záchranáře na místo neštěstí, ale pomáhá svědkům začít život zachraňující úkony ještě před příjezdem profesionálů. E-recept je v porovnání s tím – s odpuštěním – takovou samozřejmostí, jako když si před odchodem z domova vyčistíme obuv.
Jednoduchá řešení a vesmírná tužka
Kolem telemedicíny nyní vyvstává spousta otazníků. Do jakého kontextu teď distanční medicína vlastně přichází nebo v čem přináší nová řešení a potíže? Odhaluje nám nějaké samozřejmé skutečnosti?
Jednak nás upozorňuje, že ani kvantový pokrok nepomůže tam, kde se někomu nechce dělat dobrou medicínu i bez tele- na začátku. Příklad: k čemu je mladému diabetikovi automatizované měření hladiny krevního cukru se vzdáleným monitorováním, když jeho ošetřující lékař není ochoten se těmi přístroji zabývat a pošle jej jinam? Anebo když u třicátníka vzdálené sledování srdečního rytmu odhalí příčinu jeho mozkové příhody, ale nikdo se nezabývá tím, proč se to všechno seběhlo?
Co když technologie znovu objevuje základní dovednosti? Někde využívají umělou inteligenci pro zjišťování anamnézy formou chytrých online dotazníků – lékař pak navazuje na již strukturovanou zprávu a je schopen vést komunikaci s pacientem velmi efektivně. Vedení strukturovaného rozhovoru s pacientem neboli odebrání anamnézy se přitom učí ve třetím ročníku medicíny. Od té doby si to pak každý dělá po svém. Hovořit tak na seriózní medicínské akci o natolik základní věci, jako je anamnéza, by vyvolávalo pocit, jako kdyby se na kurzu tvůrčího psaní řešilo, kde se píše tvrdé y.
Příklad složitého řešení jednoduché věci: když se létalo do vesmíru a američtí astronauti potřebovali něco napsat, vznikla otázka čím. Aby tekl inkoust v kuličkovém peru, je zapotřebí gravitace. Tak se vymyslela náplň, která obsahovala píst a za ním stlačený plyn, aby inkoust šel ke kuličce, a tím na papír i ve stavu beztíže. Prostě vesmírná propiska. Když se pak v mezinárodní spolupráci zeptali Rusů, jak tohle řešili oni, šokovala je odpověď: „Tužkou, ta píše i vzhůru nohama.“
Dnes je telemedicína ve světle ramp a její přínosy jsou vynášeny do nebes. Jaká je však její odvrácená tvář?
Lidský kontakt nic nenahradí
Při vzdálené konzultaci se pacient nezdráhá zeptat na úplnou ptákovinu. Zneužívání systému k banalitám je častý fenomén, i když musí pacient dojít do ordinace po svých. Je třeba ho brát vážně. Pokud s banalitou nemusím za lékařem ani dojít, stačí se projít myší po stole, práh dostupnosti je příliš nízko.
Jakákoli jiná komunikace než osobní je ochuzena o mnoho podnětů. Je problematické hodnotit jevy, které pacient nesděluje, ale zdravotník s pozorovací zkušeností na ně má nos. Nenápadná znamení mohou při telekonzultaci uniknout, byť by to byl videorozhovor. Zkušený diagnostik umí posoudit stav pacienta z toho, jak jej vidí přicházet ode dveří k židli. Toto nám tele- cokoli zatím neudělá.
Pokud o něco usilujeme v moderní medicíně, je důležité mít čas na pacienta. Technologie medicíny – myšleno to, jak se medicína dělá – nesvědčí tomuto požadavku. Na to, aby se medicínou dalo živit, se musí „zprocesovat“ stále víc pacientů, respektive stále víc úkonů kolem pacienta. David Šmehlík, náměstek ředitele VZP, to formuloval takto: „Pojišťovna tak může například bonifikovat lékaře za to, že využívá technologických nástrojů a splňuje pojišťovnou garantovaná pravidla nebo že v případě většího počtu pacientů bude využívat kontakt na dálku tak, aby obsloužil více pacientů.“ Zatím to na více času nevypadá.
Život lékaře je s moderními nástroji složitější, ne jednodušší. Je to věcí nejen telemedicíny, ale celé digitalizace. Lékař se musí svojí prací „proklikat“. Existují studie o tom, že chceme-li pacientův příběh „digitalizovat“, někdo ty informace do systému musí zadat. Není výjimkou, že v moderním zdravotnickém provozu se musí myší kliknout mnohaset- až několikatisíckrát za směnu. Vysoký počet těchto úkonů, kdy se nesmí označit nesprávný čtvereček, jednoznačně přispívá k syndromu vyhoření v lékařském povolání.
A co forenzní rozměr telemedicíny? V osobním kontaktu lze při neshodě napsat pár řádků, že pacient nesouhlasí s postupem. Podpis pacienta, případně svědka – a je hotovo. Při vzdálené konzultaci se v případě sporu, dle slov právníka Petra Šustka, bude zvolený postup hodnotit podle rozsahu informací o zdravotním stavu pacienta, které měl ošetřující lékař v době poskytování distanční služby k dispozici. Ale jaký rozsah? Kolik informací je dost? Jak při distanční péči získá lékař od pacienta třeba nezpochybnitelný nesouhlas s péčí?
Již hodnou chvíli jsme tu neměli polemiky o standardech a nadstandardech. Stálo by za úvahu, jak se bude telemedicína pohybovat na této dělicí čáře. Bude pro pacienta větší hodnotou osobní kontakt s lékařem, anebo naopak to, že nemusí nikam chodit?
A co kvalita péče? Existuje dřívější studie ze Spojených států amerických, jež se zabývá otázkou, zda se po digitalizaci zlepšila práce nemocnic – měřeno souladem péče s doporučenými postupy. Ve výsledku – zjednodušeně – nemocnice, které správně léčily v papírech, tak činily i v digitálu. Tam, kde to mastili v papírech, je elektronizace nevytrhla. Lze tedy dovodit: když je lékař pečlivý „nablízko“ bude takový i na dálku. A naopak.
Pro všechny možné pracovní skupiny je tu tak práce jako na kostele. Cílem těchto řádků bylo však spíš nastolit pár opatrných otázek než množit nadšené výkřiky.
Zabilo video rozhlasové hvězdy?
Nejde o to, kdo s koho, ale co vedle čeho. Z roku 1979 pochází píseň skupiny The Buggles Video Killed The Radio Star. Mýlili se. Biograf nezrušil divadlo, televize nezrušila rádio a internet nezrušil knihy. Dálnopis vyhynul, ale teletext, zdá se, ještě drží. Až se rozptýlí módní vlna, zůstane medicína osobní i ta tele-. Oboje si najde své příznivce a život (medicíny) bude zas o něco pestřejší.
MIROSLAV PALÁT
lékař
Comments