Lidové noviny
Při epidemiích je rychlost reakce na prvním místě. V této disciplíně podle autora
článku zatím neprohráváme, byť první kolo boje koronavirus vyhrál.
Vir ztratil svůj úkryt,který tkvěl v naší neznalosti anebo laxnosti, pokouší se Miroslav
Palát o optimistický tón. Takhle Praha před týdnem testovala dezinfikování vozů MHD.
Budete-li čekat, až si budete jisti, nemůžete vyhrát. To jsou slova skotského
experta na epidemii horečky ebola, se kterou se musel vypořádat při své
spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Zazněla v televizi Sky
15. března, kdy se zaznamenala ve Skotsku první oběť nemoci Covid-19.
„Rychlost vítězí nad dokonalostí. Nálada ve společnosti však je taková, že se
všichni bojí udělat chybu. Největším pochybením je nehnout se z místa
dostatečně rychle.“
Rychlost šíření informací v dnešním světě je bezprecedentní. Až prorocká jsou
slova Jana Wericha, která pronesl v dialogu s Miroslavem Horníčkem možná
před padesáti lety: „Kdysi, když jeden král vzkázal druhému, že je vůl, to trvalo.
Dnes to je hned e... e... e... to ví dřív, než to řeknou. Zase dnes nejsou tak
hákliví.“ Prorocká je i druhá půle, že mnoho informací máme, ale nedbáme jich.
Zvykli jsme si na šum. Zjistit, co je opravdu relevantní – pro nás a tady –, je
kumšt.
Tak se stalo, že si s námi příroda zahrála na honěnou. Takové předolympijské
zahřívací kolečko. Jako kdyby si jeden koronavirus usmyslel, že dokáže
oběhnout zeměkouli dřív, než mu na to přijdou, anebo dřív, než jej dokážou
zastavit lidé, kteří mají ty internety. O. k., sázka přijata.
Psychologický závod
Ukázalo se, že ten závod – jako ostatně všechny – je více psychologický než
technologický. V laboratorních podmínkách nebo na otevřeném závodišti nemá
vir šanci. Jeho přenašeči cestují rychle, letadly přes kontinenty v řádech hodin.
Informace běhají stejnou trasu v řádech sekund. Nákaza však využila onen
lidský faktor. Na začátku cesty informace jsou vysílači, na jejím konci přijímači,
ti mají něco vykonat, rozhodnout. Sázka na lidský faktor viru vcelku vyšla. Tam,
kde se objevil, režim z povahy senzací nechtivý senzacechtivým novinářům
nejdříve zatnul tipec. Je-li však záležitost dostatečně rozsáhlá, funguje
informační embargo jako cedník, až nakonec senzací nechtivý režim musí
kápnout božskou.
Režim, maje v ruce odjištěný granát, přehodí výhybku. Přestane zavírat
novináře a do šatlavy (karantény) vsadí kus populace. Nic naplat, musí se
přiznat, že opatření v populaci nepopulární je život zachraňující. Byť se tak děje
zadupnutím obrovské boty bez ohledu na ztráty. V těch končinách jsou na ně
zvyklí a současná čísla jsou v historickém kontextu bohužel zanedbatelná. Teď
tam mají už to nejhorší za sebou.
Mezitím se vir směje do rukávu, protože za lidmi promarněný čas si zeměkouli
oběhl i dvakrát. Je načase se usadit. Nyní může využít lidský faktor podruhé, a
sice neschopnost rozeznat v informačním šumu signál. V Evropě i jinde po
světě jsme ještě v lednu měli pocit: je to daleko. Později: je to vážné, ale je to
daleko. Ještě později: je to blíž, ale nebude to tak vážné. Zatím si vir v klidu
užíval inkubační doby. Protože projevy onemocnění Covid-19 jsou podobné
běžné sezonní viróze, i veřejné projevy, ty běžné sezonní, se nesly v duchu –
nepanikařte.
Pak nastává období, po skončení kterého je každý generál. S pandemií s
takovouto razancí jsme se nikdo v reálu nesetkali, lékaři a přírodovědci
epidemiologové ji znali leda tak z knih. Pokud nebyli účastni misí kolem horečky
ebola anebo v jiných krajích, kde epidemie následovaly po přírodních
katastrofách.
Včerejší sliby už neplatí
To znamená, že se to všichni učili cestou. Vláda samozřejmě ví, že jakýkoli
zásah do fungování společnosti zapůsobí na ekonomiku nepříznivě. Proto byla
zdrženlivá. Proto se nám ohrožení a opatření měnila v řádech hodin a je zcela
pochopitelné, že sliby vyřčené včera dnes už neplatí. Tak jsme se po několika
dnech dopracovali tam, kam jsme se dopracovat museli. „Sedněte si doma na
zadek a nevylézejte, dokud vám neřekneme,“ je shrnutí dnešní situace. S jistým
zadostiučiněním se můžeme dívat na to, že stejné opatření je nyní přijímáno
prakticky všude po Evropě a v některých oblastech Spojených států. Kdy a po
jakých ztrátách toto opatření zavedli v různých zemích, vydá jednou za
učebnici.
Samozřejmě že cestou se dělaly chyby. Někdy z arogance – neprojednání
tohoto nebezpečí ve sněmovně v lednu –, někdy z nedostatku představivosti –
kdo mohl vědět, že roušek a respirátorů budeme potřebovat miliony. Nechtěl
bych být v kůži toho, kdo by měl podepsat tuto zakázku zkraje února. To by
hned bylo – někdo si hraje se strachem a jiný se chce napakovat. Něčemu lze
rozumět méně, něčemu více. Třeba nerozeznání potřeby těchto pomůcek až v
těchto číslech. Výčet kontroverzí nekončí, ale na jejich vysvětlení bude čas
později.
Zatím vir vyhrál na body první kolo. Je všude, máme starost o starší, blízké. Co
se však stalo – ztratil svůj úkryt, který tkvěl v naší neznalosti anebo laxnosti. Na
rychlost však, alespoň u nás, nemáme úplně špatný mezičas. Teď už jen
koronariv vysedět ve svých peleších.
Mezitím začíná nový závod s časem. Udržení nepochybného zpomalení
ekonomiky na únosné míře. Karanténa s příjemnými lidmi nebo ÚčíTelkou se
nějakou chvíli dá snést, ale nemůžeme si všichni najednou vzít čtvrt roku
prázdnin. Stroj chladne a bude mu třeba opět zatopit. Čím jiným než penězi, a
to rychle. Rychlost je důležitější než dokonalost nebo umělecký dojem. Zatím
na rychlost neprohráváme. Snad nám to vydrží.
Autor: Miroslav Palát
Zdroj: https://bit.ly/3dGK00S
Comments