Lidové noviny
Srovnávání obětí kronarivu s běžnou úmrtností je hloupost
Je s podivem, jak se šíří názor, že za normálních okolností umírá v Česku kolem 300 lidí denně a nikdo si toho prakticky nevšimne. Teď prý děláme velký humbuk z několika zemřelých na covid-19. Jako by řekl stoik, stejně jednou všichni umřeme, takže je to jedno. Schází však něco podstatného.
Srovnání prostých čísel zemřelých vedle sebe opomíjí, že všechno probíhá v čase. Kromě fyziky částic, vesmíru a science fiction, kdy můžeme – ba musíme – uvažovat o čase relativním, pro všechny praktické potřeby nám stačí, že žijeme a pracujeme v čase, který plyne všem stejně.
Umřeme všichni, otázkou je kdy a jak. Běžně se o smrti tímto způsobem nehovoří, ale snažení naše osobní i snažení medicíny směřuje k tomu, abychom umřeli pozdě a dobře.
Umřít pozdě a dobře
Co znamená umřít pozdě?
V Bibli se o Jobovi ve stejnojmenné knize píše, že zemřel stár a sytý dnů. To znamená ve vysokém věku, když vidí za sebou určité dílo, možná rodinu, možná pouze spokojený a s chutí prožitý život. Příkladem dnešních dní je seniorka v Británii, která zasažena nemocí covid-19 odmítla plicní ventilátor se slovy – žila jsem dobrý život, dejte jej mladším. Sytý dnů může také znamenat, že svět starci již nepřináší nic, co by stálo za to. Možná že už všechno viděl, jeho přátelé již nežijí a pozbyl radost z toho, že se nemýlí v tom, jak věci běží a jak dopadnou.
Co se myslí tím, zemřít dobře?
Dobrá smrt je doslovný překlad pojmu eutanazie. Pojem trpí tím, jak byl zneužit. Nacisté jím označovali masovou vraždu duševně nemocných anebo jinak „života nehodného života“. Divnou příchuť má „eutanazie“ i vinou současné v některých zemích praktikované takzvané asistované sebevraždy. Když se člověk rozhodne odejít ze života dobrovolně kvůli beznaději, bolestem, nevyléčitelné nemoci či jinému důvodu. Přitom si nepřeje anebo nemůže odejít ze světa vlastní rukou, krutým zásahem, který by si přivodil sám. „Eu thanatos“ neboli „dobrá smrt“ je něco, o co všichni stojíme. Nepříliš brzy, bez bolesti, s pocitem naplněného života, se svými blízkými po boku, s možností se rozloučit, ve spánku… Bez toho, aby se přirozenému skonu nějak napomáhalo, hospicová hnutí ve všech možných podobách usilují právě u tuto „dobrou smrt“.
Zásadní nepochopení
Vraťme se k současnosti. Daleko více lidí umírá na něco jiného, než je covid-19, a nedělá se kolem toho takový rozruch. Toto tvrzení vyjadřuje naprosto zásadní nepochopení.
Nejčastější příčiny nemocí nějakým způsobem známe, bojujeme proti nim tu lépe, tu hůře. Jsme schopni, někdy více nebo méně ochotni s příčinami nemocí a smrti nějak zápasit. Usilujeme o to žít zdravě – jde to jak komu, vyhýbáme se rizikovým faktorům, podstupujeme prevenci rakoviny, anebo se chováme v silniční dopravě přijatelně rozumně.
Koronavirus přináší do těchto zvyklostí úplně nový rozměr. Zaprvé je přenosný způsobem, jakým dnes nevidíme se šířit závažné nemoci, zadruhé je rychlý. Člověka starého (většinou) i mladého (vzácně i dítě) je schopen skolit v řádech dnů. Někdy si dokonce počká v závětří. U nemocného, který jeví již známky uzdravení, se může stav náhle zvrátit a v několika desítkách hodin je člověk zralý na plicní ventilaci. Má-li přežít vůbec.
Zdravotnický systém je nějak nastaven, kolik lidí jej navštíví, kolik se uzdraví, kolik zemře. Na nový koronavirus není a priori stavěn. Podobně jako není možné, aby tu byly stovky hasičů, policistů záchranářů připravených čelit pětisetleté vodě, kempovaly u řeky a čekaly, až zaprší. Počty mrtvých na koronavirus jsou u nás zanedbatelné ve srovnání s běžným provozem společnosti, která se obměňuje asi z jednoho procenta každý rok. Jinými slovy: v Česku se kolem 100 tisíc lidí ročně narodí nebo přistěhuje a podobný počet zemře. Avšak na pandemické počty nemocných a kriticky nemocných nebylo žádné z rozvinutých zdravotnictví připraveno. Kvůli laxnosti v začátku problému zažívají některé země západní Evropy v mírové době válečnou medicínu, kdy přijímací důstojník musí rozhodovat o tom, komu ještě pomoci lze a komu již pomoci nelze, protože není čím. To je situace v mírových dobách absurdní. U nemocných, kterým není pomoci, lapání po dechu a nemožnost se nadechnout s blížícím se koncem jsou někdy horší než bolest. Velká výzva i pro paliativní péči. (Twitter @NAChristakis) Aby se přesně tomuto předešlo, musí se počet (kriticky) nemocných snížit a rozložit v čase. Čemu tu kdo nerozumí?
Na covid-19 neumírají lidé ani pozdě, ani dobře. Srovnávání s běžnou úmrtností v populaci je hloupost. Opatření mají smysl.
MIROSLAV PALÁT
lékař,
prezident CzechMed
Text vyjadřuje autorův osobní názor
Comments