Lidové noviny
Otročení britských mladých lékařů se nápadně podobá tomu českému. Kompetentní místa
by měla udělat vše pro to, aby svou práci mladí lékaři mohli vykonávat v důstojnějších a
bezpečnějších podmínkách.
Titulek evokuje myšlenku, že jde o jednu z nesčetných úvah o brexitu. Mýlka. Je převzat z
loňského bestselleru (Adam Kay: This is Going to Hurt, Picador 2018), jehož autorem je
dnes již bývalý gynekolog a porodník Adam Kay. Zveřejnil a okomentoval svoje autentické
zápisky z let 2004 až 2010, které strávil jako „junior doctor“. Strhujícím způsobem popsal,
jak žijí a pracují mladí lékaři ve Velké Británii, na jejichž úsudku a činu závisí denně zdraví
a životy statisíců pacientů.
Britská Národní zdravotní služba (NHS) je občany i politiky adorované zřízení, které
umožňuje léčbu každému, ať je pán, nebo kmán. Nicméně svou funkčnost udržuje za cenu
pracovního vypětí mladých lékařů, o kterém široká veřejnost nic netuší a jiná profese je
nezná. Obsazení služeb na pokrytí 24hodinového provozu v nemocnici – tzv. rotation –
nezná volnou kapacitu. Lékařů je přesně tolik (málo), že v pokrytí služeb a činností
neexistuje rezerva. Bere-li si lékař dovolenou, musí jej kolegové „pokrýt“ a zastupování jim
po dovolené musí oplatit. Vznikne-li výpadek pro náhlou nemoc kolegy, může být kdokoli
zdovolené odvolán, i letecky ze zámoří. Kay popisuje devadesáti- a více hodinové
pracovní týdny. Téměř neexistuje, že by odešel domů včas po směně nebo službě. V
ambulantních provozech je objednáno tolik pacientů, že dopolední ambulantní směnu
skončí hodinu poté, co již jinou měl začít.
Prakticky absentuje soukromý život, protože nelze téměř dodržet osobní závazky. Stane
se, že mladí lékaři a lékařky musí přesouvat vlastní(!) svatbu, protože jejich přítomnost v
nemocnici je sice neplánovaná, ale zcela nevyhnutelná. Leckterý vztah trvalou absenci a
nespolehlivost partnera ani nepřežije.
Copak osobní život, v provozu přijdou zkrátka i fyziologické potřeby. Autor popisuje situaci,
kdy v sedm večer diskutuje o životosprávě s pacientkou trpící anorexií, přičemž ona toho
prokazatelně v ten den snědla víc než on. Též spánek se netrpí, nemocniční
managementy ruší „služební pokoje“, protože prý v noci platí lékaře za to, že pracují, nikoli
že odpočívají. To vše v hodinové sazbě nižší, než jakou mají parkovací automaty před
nemocnicí.
Po noční službě... akutní císař
Nic nepřiblíží situaci lépe než konkrétní příběh. V oboru gynekologie a porodnictví se
odehrává přirozený jev zrození nového života. Ten však může být ohrožen v řádech minut.
Následující odstavec je překlad z uvedeného díla.
Je 8. listopadu 2010. Po obzvlášť pekelné noční službě byl dr.Kay v 7.45 – tedy 15 minut
předtím, než bude mít „padla“ – zavolán k akutnímu císařskému řezu pro diskomfort dítěte.
Doktor tu noc zažil císaře, dalšího císaře, potom vakuovou extrakci, potom klešťový porod,
potom císaře – pak přestal počítat. Byl vyčerpaný a v klidu by odevzdal rodičku ranní
službě, kdyby vývoj srdečních ozev dítěte nenaznačoval, že jednat se musí ihned. Je na
nohou dvanáct hodin. Jeho večeře je stále v krabičce v šatně. Právě oslovil jednu z
porodních asistentek omylem „maminko“. Utíká na porodní sál a přivádí na svět dítě velmi
rychle. Bylo zplihlé, ale pediatři provedli něco ze své magie a brzy slyšeli ony správné
dětské zvuky. Vzorky pupečníkové krve potvrzují, že se rozhodl správně. Zavírá pacientku
s náznakem pocitu dobře vykonané práce. Když vyjde ze sálu, pediatr jej bere jemně
bokem a sděluje mu, že dítě má od skalpele poranění na tváři, k němuž došlo, když
prováděl řez na děloze. Jen aby o tom věděl. Dr. Kay se jde ihned podívat na dítě i na
rodiče. Není to řez ani hluboký, ani dlouhý, nepotřebuje šití a určitě nezanechá jizvu – ale
zcela jednoznačně to byla jeho chyba. Omlouvá se rodičům, kteří, zdá se, tomu nevěnují
pozornost. Jsou láskou bez sebe nad krásnou – a jen mírně znetvořenou (britská
nadsázka) – holčičkou. Prý rozumějí tomu, že se vše seběhlo velmi rychle a že tyto věci se
stávají. Dr. Kay chce říct, že se stávat nemají, že se jemu ještě nestaly, a kdyby to bylo na
začátku služby, zcela určitě by se mu nestala ani tato. Nabídne jim leták s informací o
kanceláři stížností, rodiče nemají zájem. Bylo to takříkajíc „vo fous“ s jeho lékařskou licencí
a téměř doslova s tváří dítěte. Dva centimetry výše, pořezal by jí oko, milimetr hlouběji a
způsobil by ztrátu krve a jizvu v budoucnu. Už se stalo, děti i zemřely kvůli poranění
způsobenému při porodu císařským řezem. Kay zadokumentoval svou konverzaci s rodiči
ve zprávě o operaci, vyplnil formulář o incidentu, vykonal vše, co systém vyžaduje, aby se
podobná situace nemohla opakovat. Zanedlouho již seděl s některým zpředstavených,
který jej více či méně laskavě pokáral. Přitom však nikomu nedošlo, že by tu mohl být
jakýsi hlubší problém.
V poznámce pod čarou píše dr. Kay, jak před 10 lety pracoval jako medik o prázdninách v
administrativním oddělení stejné nemocnice. Měl povinnost udělat dvacetiminutovou
přestávku po každých dvou hodinách práce s pohledem na obrazovku počítače. Kvůli
„zdraví a bezpečnosti“.
Prestiž a stres
V čem je kniha zajímavá i v Česku? Zde také mladí lékaři tráví své postgraduální
vzdělávání mnohdy na dlouhých, málo placených směnách. Pracovní doba se obchází
souběhem různých smluv. (V Británii rovnou při nástupu raději nechají lékaře podepsat, že
dobrovolně rezignuje na evropskou direktivu o přesčasech.)
Získávání poznatků a dovedností je chaotické: „Sežeň si, koho najdeš.“ Starší, co umí,
jsou pryč. Starší, co umí a zůstali, jsou srdcaři na roztrhání. Že by lékaři, kteří již dosáhli
vyššího postavení, se zvlášť starali o změnu života mladých? Je to jako mazácká vojna.
„My jsme tím prošli, tak vy také.“
V období, kdy by měli zakládat rodiny, jsou mladí lékaři často svým partnerům na
ekonomickou obtíž. Prestiž povolání je vysoká, nicméně v dnešní době je dost jiných, ve
kterých lze vydělat srovnatelné peníze za nesrovnatelně menšího stresu. Epilog citované
knihy si nezadá s blogem na českých stránkách mladilekari.com. Po martyriu
postgraduální přípravy zakončené atestací třeba nejeden lékař odejde. Do jiné branže
nebo jiné země. Brit do Austrálie, Čech do Německa.
Až se zas jednou budou přetřásat počty, stárnutí a (ne)dostatek lékařů, možná by stálo za
to se zamyslet nad tím, jak by šlo, zvláště v začátcích kariéry, dělat tuto práci důstojněji a
bezpečněji. Zdaleka nejde jen o peníze. Ty počty lékařů se pak třeba spraví samy.
Autor: Miroslav Palát
Comments