Lidové noviny
Nemávejme paragrafy a vyhláškami a zabývejme se tím, jak se kdo v systému chová
Umění medicíny ovlivňuje dle autora směsice kibiců, kteří do toho lékaři a pacientovi mluví.
Ekonomie je společenská věda, nemá tedy a priori měřitelný předmět zkoumání jako biologie nebo fyzika. Přesto v ní matematické metody popisují jevy a procesy. Ano, základní parametr je „počitatelný“ – peníze; ale to je asi tak všechno, co je v ekonomii exaktní. Ostatní je na interakci jednotlivců a skupin. Dnes je v módě behaviorální ekonomie a kolem ní se sbírají Nobelovy ceny. Dříve Daniel Kahneman, dnes Richard Thaler. Zmínění nobelisté i další sledovali, že chování konzumentů a dalších ekonomických hráčů je jiné, než bychom jednoduše předpokládali. Upustili od pokušení vyčítat lidem, že nejednají podle očekávání, a podívali se na jejich chování jinýma očima as otevřenou myslí. Polidštili ekonomii a napomohli psychologii k exaktnějším metodám. Zjistili, že člověk i skupina se chovají iracionálně, i když předvídatelně. Zkoumali, proč za něco jsou lidé ochotni peníze vydávat a za něco už ne. Peníze jsou totiž ve společnosti jako krev v organismu. Obíhají, umožňují většinu procesů ve společnosti, neměly by nikde dlouhodobě mizet ani se hromadit. Zatímco u oběhu krevního víme dnes vcelku hodně, jak a proč, v ekonomii sice dobře víme, jak peníze obíhají, mnohdy však tápeme v otázce proč. Co zapříčiní, že občané, jednotlivci a skupiny reagují na finanční podněty, které jsou měřitelné výplatní páskou či pohybem na účtu? Proč akciové a další trhy dnes reagují tak a zítra jinak? Proč jsou celá společenská odvětví schopna řítit se do záhuby jenom proto, že všichni kolem spokojeně činí totéž? Těmito věcmi se zabývá behaviorální ekonomie. Mimo pozemskou realitu Otočme list. Zdravotnictví je pestrý mix poměrně exaktní biologie a možná kreativního, avšak s čísly operujícího účetnictví. Potká-li se lékař s pacientem, dochází k psychologickému dramatu s příměsí strohé vědy. Pro lékaře je něco mezi uměním a psychologií rozpoznat, který z exaktních poznatků medicíny založené na důkazech právě tomuto pacientovi pomůže a jinému nikoli. Přidejme k tomu různorodou směsici dalších kibiců, kteří do toho lékaři a pacientovi mluví. Úředníků, pojišťováků, politiků, právníků a všech těch, kteří přímo či nepřímo právě ono umění medicíny ovlivňují. V zásadě dvěma nástroji: penězi a paragrafy. Tváříme se, že interakce ve zdravotnictví jsou postaveny na pravidlech vycházejících z biologie, organizace zdravotnictví, zákonných povinností a kdoví čeho ještě. Přitom jde o chování jednotlivých účastníků, za sebe i mezi sebou. Byť se všichni řídí nějakými pravidly, vcelku „nahrubo“ a hodně „po paměti“, každodenně sledujeme různé chování, někdy více, někdy méně předvídatelné, jindy zcela překvapivé. Kdybychom věnovali podobné úsilí chování účastníků systému jako ekonomové, možná bychom lépe rozeznali, komu o co jde a jak moc. Přišli bychom na to, že různá zaklínadla jako dostupnost péče či její bezplatnost jsou prázdnými balonky na nebi někde zcela mimo pozemskou realitu. Možná bychom se dokázali lépe orientovat v tom, kdy chce pacient péči zadarmo a za rohem a kdy naopak vynaloží nemalý čas a peníze při úsilí o péči, kterou v tu chvíli považuje za kvalitní či jinak hodnou následování. A co zapříčiní, že se jeden způsob uvažování změní na ten druhý. Každý si dělá, co chce To není raketová věda. Všichni, kdo se zdravotnictví účastní alespoň trochu, vidí shora naznačené fenomény dnes a denně. V oficiální rovině formulujeme konstrukce, které nakonec v životě běží zcela jinak. Protože si všichni – lékaři, sestry, pacienti, úředníci i politici – dělají, co chtějí a jak chtějí. Je-li potřeba, kličkují pravidly jako mezi stromy, jdouce cílevědomě za svým záměrem. Je jim všem vcelku jedno, jaký les měl na mysli ten, kdo stromy sázel. Když si přestaneme mávat před očima směsicí nereálných politických proklamací přetavených do paragrafů a vyhlášek a začneme se zabývat tím, jak se ve zdravotnictví jednotliví účastníci chovají a proč, možná vykročíme na novou cestu poznání. Možná budeme umět pojmenovat i změřit to, co beztak vidíme denně kolem sebe. Možná na jejím konci bude i nějaká nobelovka za behaviorální zdravotnictví. MIROSLAV PALÁT lékař, prezident asociace CzechMed
Opmerkingen