Hnací silou nejen popíračů je potřeba sounáležitosti, tlupy, smečky, stáda
Lidové noviny, 30.září 2020
Ne rouškám pod střechou.V Praze v neděli demonstrovalo několik stovek odpůrců vládních opatření proti koronaviru.FOTO MAFRA – PETR TOPIČ
Podobně jako u popíračů očkování jsme svědky rozšířeného odmítání roušek. Nesmiřitelné tábory ovládly veřejný prostor. Má se přitom za prokázané, že rouška chrání nositele i jeho okolí proti přenosu kapénkové infekce tam či zpět. Nakolik, závisí na tom, v jaké situaci, z jakého materiálu, jak správně nasazená. O tom, že její použití je rozumné, dnes pochyb není.
Že je to nepohodlné na tváři, o tom také není sporu. Avšak srovnejme to s tím, jakých nepříjemností co do oděvu a zejména obuvi jsme schopni se na sobě dobrovolně dopouštět denně.
Antirouškaře nepřesvědčí nic. Svou pravdu staví na věcech jako „nemohu dýchat“, „jsem unavený“, „mám před pusou semeniště bakterií“, „nijak mne to neochrání“, někteří budou poukazovat na ústavní práva či na erozi demokracie, trpí symbolem náhubku… Výčet není zdaleka úplný.
Vágně pociťované odmítání (roušky) pouze čeká, že někdo známý, v tomto případě některé – a nejenom lékařské – celebrity, vyhlásí na roušku klatbu. Co je k tomu vede, není vždy zřejmé. Vzorec, jakým bude mít tento postoj efekt, je vcelku jednoduchý: čím absurdnější stanovisko krát počet lidí, kteří sdílí tento pohled, tím větší záběr. Sama absurdnost základní myšlenky působí jako živá voda. Nabízí se citát Jana Wericha: „To je blbý, to se bude líbit.“
Vymezit se proti něčemu
Jak rychle může vzniknout stádo i bez toho, aby se o něj nějaká vůdčí osobnost zasloužila, ukazuje film Konvoj (režie Sam Packinpah) z roku 1978. Kamioňák (Kris Kristofferson) se v motorestu přimotá ke rvačce se zlovolnými policajty. Jediným řešením je vzít roha. Zpráva o tom se roznese rychlostí blesku přes krátkovlnné vysílačky kamioňáků. Ty plnily roli dnešních sociálních sítí. Protagonista stane mimoděk v čele kilometry dlouhého protestního konvoje řidičů, kterým se praxe úplatného šerifa (Ernest Borgnine) už dlouho zajídala. Konflikt začne žít vlastním životem a eskaluje do rozměrů, kdy stohlavé stádo – konvoj sympatizujících kamionů – se konfrontuje s policejními silami. Hlavní hrdina přitom nic takového nezamýšlel. Nikdo kolem něj, včetně souputnice (Ali MacGrawová), sličné fotografky, která se původně pouze chtěla svézt na letiště, mu nerozumí. Nejde jim do hlavy, že se nezamýšlený hrdina vůbec nechce postavit do čela spontánně vzniklé masy černý dým dštících, burácejících obrů na kolech.
Jak ale vygeneruje stádo ústřední nápad? Ve chvíli úleku (pandemie na jaře) se všichni přikrčí a koukají, kde to bouchlo. Jakmile úlek pomine, všem otrne a začnou se tvořit skupiny. Vymezit se proti něčemu je daleko jednodušší než se vymezovat pro něco. Jako sparťané a slávisté. Kdyby nebylo Slavie, nebylo by ani sparťanství. Nebylo by proti čemu se vymezovat (viktoriáni ze Žižkova a bohemkáři z Vršovic prominou přehlížení).
Jde o zapojení se do společenské interakce postojů, s kým být a proti komu výt. Nikdo nechce popírat roušky sám za sebe. Jsme sociální tvorové a potřebujeme souznít s nějakou skupinou. Zda původní myšlenka obstojí v kritickém světle faktů a čísel, je zcela podružné. Sociální média, kterými se jakákoli ptákovina šíří rychlostí stepního požáru, rekrutují nové věrné.
Jde o příslušnost ke kmeni, tlupě, ke které mohu patřit. V přírodě to tak funguje možná miliony let. Tlupa mi dá pocit bezpečí, možnost se identifikovat. S něčím, co se dá jednoduše a srozumitelně vymezit. Například tím, že prohlásíme roušku za náhubek.
Je takové chování výhodné? Jak pro koho. Pozorováním živočišné říše vidíme, že se tvorové srocují do stáda jako projev strategie jednotlivce. Chce získat výhodu, například ochranu před predátory, kteří si pochopitelně uždibují z kraje. Jedinci usilují být co nejvíce ve středu, protože na okraji stáda hrozí nebezpečí. Jedinec získává ochranu na úkor svých druhů, jejichž případné ztráty si ani nevšimne. Pro stádo jako společenství to však není úplně dobrý nápad, protože jednotlivě ani kolektivně nevidí, zda se to celé nežene někam do propasti.
Stádo mě však jako jedince ochrání také od prožití neúspěchu. Pokud se sám poženu do zkázy, jsem za hlupáka. Když však se mnou utrpí i stádo, moje chyba či hloupost se naředí a dostane rozměr „celostádní“ tragédie. Mám dobrý pocit, že jsem v tom nebyl sám. V tom je také jeden z aspektů společných sebevražd skupin nebo sekt.
Co nedá osvěta, dá represe
V přírodě jde o to, jak se stádo, tlupa, smečka starají o bezpečnost a obživu – teritorium k lovu. Ve společenství lidí, kdy v dobách míru a dostatku nejde ani o bezpečnost, ani o obživu, je potřeba udržovat „poslání“ stáda nějakým vymezením se vůči těm druhým, nejlépe ve veřejném prostoru.
Rozkošným českým novotvarem „ovčané“ označují členové jednoho stáda ostatní, kdo jejich ústřední myšlenku nesdílí. Čímž rovnou dávají najevo svoje opovržení nad svéprávností a úrovní intelektu vně stáda stojících.
Někdy studený, někdy horký konflikt – obrazně – sparťanů a slávistů může být zbytku světa vcelku jedno. Ne tak docela konflikt mezi popírači očkování nebo roušek a zbytkem populace. Její schopnost překonávat infekční hrozby je narušována konáním popíračů. Moc toho nevymyslíme. Co nedá osvěta, dá represe. Podle toho, která „tlupa“ je právě u kormidla. Jak to dopadlo a jak to pokračuje, můžeme pozorovat v řadě zemí v přímém přenosu.
Spolupatřičnost k „tlupě“ nás může mobilizovat k vlně solidarity a pomoci. Stejně tak může nemalé počty napřímit ke zločinným ideologiím jako fašismus nebo komunismus, anebo – ze současnosti – k tzv. „místy ohnivým, povětšinou však klidným protestům“, jak eufemisticky nazvala televize CNN letos proběhlé kravály a rabování na mnoha místech Spojených států. Pandemie přeskládala svět do velké laboratoře. Proč tvoříme stáda či tlupy, kdy k užitku a kdy ke škodě, toť vše je pouze jedna z mnoha kapitol globálního experimentu, který budeme ještě chvíli zažívat a hodně dlouho zkoumat.
MIROSLAV PALÁT
lékař, prezident CzechMed, text vyjadřuje autorův osobní názor
Comments