Jsme na křižovatce. K úspěchu v boji s covidem by mohla vést kombinace nových nápadů s tím, co už umíme
Lidové noviny 16.února 2021
Jakmile vláda ztratila podporu sněmovny ve věci nouzového stavu, vedení státu se ohlíží po možnostech jak dál. Nelze vyloučit, že se vydáme cestou jakési „svobody“ a rozvolňování, jakéhosi soft popírání. Připomeňme si proto pár jednoduchých skutečností.
Virus se šíří určitou rychlostí (mezičasem přidává), ohrožuje více starší a nemocné (mezičasem rozšiřuje apetit na mladší a zdravější). K jeho zastavení pomáhá omezit kontakty. Kde tyto omezit nelze, máme pomůcky, které omezí přenos takového vzduchu do mých plic, který byl před chvílí v plicích někoho jiného. Jak prosté.
I čelní představitelé se mohou vyvíjet. Zatímco britský premiér pobytem na nemocničním lůžku s covidem přešel od „zlehčovače“ k „omezovači“, zdá se, že středoevropský premiant se z polohy novozélandské premiérky pohybuje k roli brazilského prezidenta. Možná scházel ten pobyt na lůžku.
Hammer and dance
Chování viru není žádná raketová věda. Hammer and dance, kladivo a tanec, je kýžený tvar křivky zvládané epidemie. Kladivo je, že si všichni sednou doma pár týdnů na bobek. Následně se vše pomalu dává do pohybu a hlídají se ohniska nákazy. Testováním, trasováním, izolací. „Tanec“ je série lokálních vzplanutí a udušení nákazy. Je však rozdíl, zda zkoušíme tančit při necelé tisícovce nakažených denně na 100 tisíc obyvatel, nebo počtu asi pětkrát menším (Německo), nebo desetkrát menším (Dánsko, Finsko). Zvláště když jsme na podzim zanedbali taneční.
Omílaný blud je, že lze chránit ekonomiku a přitom rozvolňovat opatření. Různé ekonomické zdroje z loňského roku prokázaly opak. Čím více ta která země ochránila obyvatele před nákazou, tím menší je její ekonomický propad (viz například Our World in Data).
Mezičasem neřešíme nějakou abstraktní „ekonomiku“, ale konkrétní příběhy lidí, kteří pomalu nemají na živobytí. Přestože jsou u nás úspory domácností na vyšší úrovni než jinde, nejsou bezedné. Starší čísla uvádějí, že výpadek příjmů by u nás přes 60 procent domácností ustálo tři měsíce. Evropský průměr je přitom 55 procent domácností. Bavíme se však o třech (!) měsících a někomu přitom schází příjem již tři čtvrtě roku.
Tak jsme se dopracovali do nové verze bonmotu ještě z dob socialismu. Říkalo se, že lidé se tváří, že pracují, a stát se tváří, že jim za to platí. Aktuálně: lidé se tváří, že něco dodržují (rouška na půl žerdi, hospoda coby petiční místnost), a stát se tváří, že jim něco kompenzuje (a když už, tak to přijde přísně zkontrolovat).
Ano, i s definitivním uzavřením něčeho, co je nabíledni (lidi, běžte domů, lyžování letos skončilo) se přešlapuje sem a tam s tím, že nakonec ti vynalézaví si to nějak užijí (taženi rolbou na kopec), a stát se tváří, že se toho zas tolik nestalo.
Motivace je mocná čarodějka a umí dovést k dobrému konci i zdánlivě bezvýchodnou situaci. Nejsou roušky, ušijeme. Míchat vakcínu v kuchyni ale fakt nejde. Tak kdybychom alespoň dodržovali omezení toho přenosu. Nabízí se otázka proč. Proč mám něco dodržovat, když se zdá, že to nefunguje. Že „tam nahoře“ nevědí kudy kam a neumí to věrohodně vysvětlit. I citlivému „nevíme, poraďte“ lze zatleskat.
Přehršel dobrých nápadů
Jsme na křižovatce. Můžeme zkusit oprášit dobře známá fakta o přenosech, ochraně, testování, trasování, izolaci ohnisek a hlavně vymáhat lokální opatření. Anebo pojďme se tvářit, že horší to už nebude, tak nějak si to užijme. Půl roku před volbami se iluze lepší nálady může hodit. Co?
Anebo zkusíme zmobilizovat ještě to, co umíme. Testování ve firmách se děje u některých již skoro rok. Nyní – jak se zdá – má testování v podnicích daleko jasnější zelenou ze strany úřadů. Zbývá dotáhnout detaily a firmy motivovat. Podobně tak ve školách. Ano, i maloobchod se potřebuje probudit. To však přinese větší cirkulaci lidí. O. k., nosme ochranu nosu a úst. Nosme ji ale správně a vyžadujme to. Nemůže u každého krámu stát policista, musíme se upozornit i navzájem. Stejně jak to děláme, když má někdo špinavé boty anebo mluví sprostě. Jak se správně nosí rouška či respirátor, může být součástí rozsáhlé kampaně. Ale nikde nic takového nevidíme. Ne proto, že by to tu někdo nedokázal vymyslet, ale stran autorit o to není zájem. I kdyby, tak přijde velký problém, „jak to vysoutěžíme, aby nás nikdo nemohl napadnout“. Ach jo. Tak budeme raději skuhrat, že jeden nepřišel a druhý nepodpořil.
Netradiční doba si žádá netradiční řešení. Potřebujeme kupříkladu proočkovat ještě nemalou část seniorů. Rádi by se nechali očkovat u svých praktických lékařů. Ti ale zatím neočkují. Ne že by nechtěli, ale nemají čím. Žádat od praktiků, aby po šichtě chodili pracovat do očkovacích center, je holý nesmysl. Nejefektivnější se jeví očkovaní ve velkokapacitních centrech. Tam ale senior nedojede. Tak jak? Mobilní očkovací jednotky? Složité, neefektivní. Svážet seniory na výlet autobusem do očkovacího centra? Komplikované.
Téměř každý senior má buď příbuzného anebo blízkého člověka, který je schopen jej posadit do auta a dovézt do krajského města na očkování. Motivace? Přivez seniora, dostaneš vakcínu! Na druhou dávku se objednáte také spolu. Nutno pouze obětovat nějakou utkvělou myšlenku, že nejdříve staří, potom nemocní, potom tito, potom tamti. Zbytečně se to komplikuje. Doprovod se zaočkuje také a celé se rozběhne samo. Pochopitelně až bude dost vakcín, ale to je jiný příběh.
Dobrých nápadů přehršel. Všichni lidé dohromady vědí vše, ale musí o to někdo stát. Jde o rozhodnost, odpovědnost a důslednost. Nikdo nic lepšího nevymyslí. Ani Mára ne.
MIROSLAV PALÁT
Text vyjadřuje autorův osobní názor,
prezident CzechMed
Comentários